Altwasser neboli Stará Voda, Němci osídlené území na Libavé již od roku 1258. Původní osada čítala cca 80 rodin v 63 domech. Stará Voda je poutním místem, které za dobu své existence, než se ho podařilo bolševikům a vojsku zlikvidovat, navštívilo statisíce věřících. Ve své době bylo navštěvovanější než Velehrad.  Poutě se nejdříve konaly k sošce sv. Anny Matky Starovodské, která je ovšem od r. 1949 nezvěstná, později i na svátek sv. Jakuba Většího. V místě stály dva kostely sv. Jakuba Většího a sv. Anny, které se olomoucký biskup František, kardinál z Dietrichsteina rozhodl přebudovat v jeden velký důstojný chrám. Stavbou byl pověřen známý architekt a císařský stavitel z Vídně Giovanni Pietro Tencalla. Stavba byla dokončena 1688 a kostel sv. Jakuba Většího a sv. Anny byl vysvěcen v říjnu 1705. Další biskup Lichenstein povolal ke správě kostela piaristy, kteří díky jeho štědrosti vystavěli vedle kostela v roce 1770 kolej a gymnázium, ve kterém studoval i Jan Evangelista Purkyně. Kromě věřících toto poutní místo bylo přitahováno i vojsky, které se neblaze podepsali na jeho historii. V 15. století museli obyvatelé prchat do okolních lesů před Husity, začátkem 17. století vydrancovali obec Dánové a po nich Švédové. Když 1650 odtáhlo poslední vojsko trvalo celou generaci než se Stará Voda vzpamatovala z válečných hrůz. No a netrvalo dlouho a řádilo zde „svaté vojsko“, které ve jménu církve pořádalo hon na čarodějnice, který stál životy mnoha nevinných. Po té zde zavládl relativní klid, který až přerušila 2. světová válka, kdy na jejím konci v roce 1945 klášter vyhořel po leteckém útoku. V roce 1946 bylo odsud odsunuto původní obyvatelstvo a místo nich toto území zabralo vojsko. To, co lidé neodvezli bylo rozkradeno nebo zničeno československou armádou. Poslední pouť se v kostele konala v roce 1949 a když se soudruhům podařilo zabavit i kostel pro potřeby armády, začala zde ta největší devastace. Co se lesklo a dalo zpeněžit bylo ukradeno, co ne, jako gotické dřevěné ikony a oltář, skončilo rozštípáno a spáleno pod kotly vojenských kuchyní s gulášem. V té době byla ukradena i soška sv. Anny, která se do dnešní doby nikde neobjevila, ani nenašla. Pro zábavu posloužily i sochy světců nad klenbami, kterým byly ustřeleny hlavy. Stopy po kulkách lze nalézt i v nástěnných freskách. Když odsud odtáhla tato barbarská horda, nesoucí název „Československá lidová armáda“, tak byla po roce 1968 nahrazena prvobytně pospolnou společností z CCCP (Sovětský svaz). Kostel jim sloužil nejen jako skladiště, ale i důkaz toho, že po VŘSR je v Sovětském Svazu školství na vzestupu a někteří vojáci se naučili i psát a tak opatřovali stěny, ochozy i gotické fresky ruskými nápisy. Jelikož v kostele nebylo už co ukrást, tak si hráli na zlatokopy a rýžovali zlaté zuby nebožtíků na místním hřbitově. Ti manuálně zručnější vyráběli tepané nádobí a ozdoby z plechů, které zakrývali střechu a tak díky nepříznivému počasí a vlhku opadala omítka z kleneb. Zbytky kláštera vyhodili v roce 1969 do povětří. Dílo zkázy bylo dokončeno. To, co nedokázal zub času, zničil bolševik. Z ruin, které zde zbyly se po roce 1990 díky dobročinným akcím a příspěvkům od lidí, od nás i ze světa, pomalu daří obnovovat a zachránit kostel. Toto místo má svou atmosféru a vyzařuje z něj klid a smíření. Jestli hledáte zajímavé místo, kam vyrazit, tak přijeďte sem a když budete mít štěstí, jako já, tak vyslechnete skvělý výklad od emeritního břevnovského varhaníka Aleše Jana Tománka o historii tohoto místa, jehož některé úryvky jsem v popisu použil.