Důl je závod či prostor, kde se těží nerostné suroviny, jako je například uhlí nebo rudy. V případě těžby kamene probíhá těžba v lomech (kamenolomech). Dobývání nerostů v ČR probíhá v hlubinných nebo povrchových dolech. V hlubinných se převážně těžilo černé uhlí, železné rudy, uran, zlato a stříbro. V povrchových pak hnědé uhlí a lupek.
Největší naleziště černého uhlí bylo u nás v ostravsko-karvinské pánvi, další pak byly kladensko-rakovnická pánev, podbeskydská pánev, rosicko-oslavanská a žacléřsko-svatoňovická pánev. Hnědé uhlí se pak těží nebo těžilo v mostecké, sokolovské, chebské a jihomoravské lignitové pánvi.
V galerii naleznete převážně pozůstatky dolů ostravsko-karvinského revíru.

Na základě návrhu olomouckého arcibiskupa rozhodl arcivévoda Rudolf Jan v roce 1828 o stavbě vysokých pecí ve Vítkovicích pro výrobu surového železa pro moderní pudlovnu ve Frýdlantu nad Ostravicí. Nakonec však byla v roce 1830 otevřena nová pudlovna ve Vítkovicích a dostala název Rudolfova huť a surové železo se vozilo z Frýdlantu. Postupně zde vyrostla válcovna, soustružna a zámečnické dílny. V roce 1835 koupilo Vítkovické železárny Vítkovické těžířstvo, jehož majitelem byl Salomon Rothschild. Pod jeho vedením se dostalo Vítkovicím velkého rozmachu a v roce 1836 byla zapálena první vysoká pec, která jako první v habsburském království vyráběla surové železo pomocí koksu. V roce 1848 měly železárny již 2 vysoké pece a jedna z nejvýznamnějších zakázek Vítkovic byla výroba a dodávka kolejnic pro budovanou Severní dráhu císaře Ferdinanda. S rostoucí poptávkou po železe byla uvedena do provozu Anselmova huť a rozšířil se nabízený sortiment ocelových výrobků o výhybky, mosty, dvojkolí a vagóny. Postupně byla postavena třetí vysoká pec a v roce 1872 zcela nová, skotská vysoká pec, v té době největší v celém Rakousku-Uhersku. V roce 1873 došlo k majetkovému vstupu bratří Gutmannů do Vítkovic, začaly se modernizovat provozy, byla postavena první válcovna trub v monarchii a výraběly se pancéřové plechy pro habsburské námořní loďstvo. Po vzniku samostatného Československa se zde vyráběly lodní hřídele, kotle, bezešvé nádoby, součásti elektráren a dosávaly se do celého světa. Za 2. světové války byly Vítkovice začleněny pod říšské závody Hermanna Göringa a vyráběla se zde munice a součásti raket V-2. Po roce 1945 byly Vítkovice zestátněny a přejmenovány na VŽKG – Vítkovické železárny Klementa Gottwalda. Jelikož veškeré usilí o modernizaci bylo nahrazeno stavbou NHKG, byly zmodernizovány až v 60. letech. V současné době, díky nepovedené privatizaci byly Vítkovice rozděleny do několika společností. Ocelárna a válcovna patří společnosti Vítkovice Steel, válcovna trub patří Třineckým Železárnám a.s. a část areálu vlastní Škoda Vagonka  a.s., která vznikla odštěpením Vagonky Studénky. K Vítkovickým  železármám patřil neoddělitelně i provoz č. 150 – Aglomerace, lidově nazývaný „hrudkovna“. Zde se na spékacích pásech spékala vlhká směs prachové železné rudy, vápence a koksu, kde na jejich konci vznikaly spečené hrudky (odtud hrudkovna), které sloužily jako vsázka do vysokých pecí k výrobě železa. Dominantou tohoto provozu byl nejmohutnější komín v republice, který byl opatřen výrazným nátěrem složeným z červených a bílých kostek a proto se mu neřeklo jinak než „strakáč“. Ač byla vyvíjena snaha o zachování komína, jako kulturní památky, byl tento, jako i celý provoz, zlikvidován. Prvovýroba Vítkovických železáren zanikla úplně a dnes je tzv. Dolní oblast Vítkovic, která zahrnuje bývalou koksovnu, vysoké pece a přilehlý důl Hlubina, prohlášena za kulturní památku. V galerii naleznete především fotografie z Dolní oblasti.

LIBERTY Ostrava a.s. je integrovaný hutní podnik s výrobou oceli, která se používá ve stavebnictví, strojírenství a petrochemickém průmyslu. Je největším tuzemským výrobcem silničních svodidel a trubek. Vznik závodu inicializovaly Vítkovické železárny, které již nemohly rozšiřovat svou výrobu uprostřed města a tak v roce 1942 začala stavba jižního závodu v Kunčicích. V letech 1947-48 bylo rozhodnuto o stavbě nového hutnického kombinátu v oblasti Kunčic, Kunčiček a Bartovic, který byl zatím ale stále součástí VŽ. K osamostatnění došlo v roce 1951 a vznikl národní podnik Nová huť Klementa Gottwalda (NHKG). V letech 2003 až 2005 je vlastníkem huti ISPAT Nová Huť. V roce 2005 až 2007 vlastní Novou huť společnost Mittal Steel Ostrava. K přejmenování na ArcelorMittal Ostrava došlo v roce 2007 a v roce 2019 kupuje huť současný vlastník Liberty House Group za 740 mil. €
Svého času měla Nová huť pro své 4 vysoké pece k dispozici koks vyrobený v 11-ti koksových bateriích. V současnosti jsou v provozu již jen 3 a to KB1, KB2 a KB11

Jedny z nejstarších železáren v republice byly založeny 1839 Těšínskou komorou, kterou vlastnil arcivévoda Karel Habsburský. V místě a blízkém okolí se železárnám neřekne jinak než Werk. Třinec a jeho okolí bylo původně zemědělskou oblastí, ale díky nízké úrodnosti půdy, těžbě dřeva na Jablunkovsku, četným nalezištím železné rudy i vápence a dostatkem pracovní síly byla započata v letech 1836-1839 stavba dřevouhelné vysoké pece pro výrobu železa, ke které v roce 1842 přibyla slévárna a roku 1845 smaltovna. Do 70. let 19. století byly železárny v Třinci pouze podružným závodem Těšínské komory. Hlavní závody byly v Ustroni a Lískovci. Rozhodující význam pro železárny i město samotné bylo vybudování Košicko-Bohumínské dráhy, čímž se do železáren dostaly rychleji suroviny a vzrost i odbyt do vzdálenějších trhů.
V roce 1906 prodala Těšínská komora železárny Rakouské báňské a hutní společnosti ve Vídni. Železárny prošly postupnou modernizací a válcovny byla, jako první na světě, elektrifikovány. Po mnichovské zradě, kdy nám Polsko zabralo Těšínsko i Třinecko připadly železárny Polsku, ale hned po jeho porážce zabrali železárny Němci. Po skončení 2. světové války a po neuspěšném pokusu o navrácení Těšínska i Třinecka a tím i železáren Polsku byl závod zestátněn a spadal pod Báňskou a hutní společnost n.p. V roce 1950 byly závody k výročí 50. narozenin sovětského státníka přejmenovány jeho jménem na „Železárny V.M. Molotova v Třinci„. V roce 1958 byly železárny největším výrobcem železa, oceli a válcovaných výrobků v Československu. Závod byl stále modernizován a byla vybudována kyslíková konvertorová ocelárna s následným blokovým a později i sochorovým kontinuálním odléváním, vystavěny koksové baterie.

Po roce 1989 byly zprivatizovány a 1991 převedeny na státní akciovou společnost. Od roku 1996 byly železárny odstátněny a majoritním vlastníkem se stala akciová společnost Moravia Steel. Hlavním výrobním programem je výroba dlouhých válcovaných výrobků.

Metalurgický závod v černomořské oblasti Turecka na výrobu železa, oceli a koksu, založený v roce 1937. Název pochazí z tureckého Karabük Demir Çelik Fabrikaları, což v překladu znamená „Karabické železárny a ocelárny“
Se stavbou koplexu se započalo v roce 1937 a dokončen byl za 2 roky. Prvním fungujícím závodem byla elektrárna (1939) a další závody přibývaly v průběhu dalších dvou letech. Po celá desetiletí fungoval jako státní podnik, ale v roce 1995 byl privatizován. Po dobu jeho existence je závod průběžně přestavován a jeho provozy modernizované. V roce 2013 se česká firma Hutní projekt Frýdek-Místek a.s. podílela na stavbě a uvedení do provozu nové koksové baterie. Ve stejném roce byla v závodě stavěna i nová vysoká pec, která nahradila staré.

Česká firma zaměřená na vyrobu a prodej dusíkatých a vícesložkových hnojiv v pevném i tekutém skupenství.
Za počátek výroby hnojiv v tomto kraji lze považovat rok 1904, kdy zde podnikatel Adolf Schram postavil továrnu na výrobu kyseliny sírové a fosfátů. Po 2. světové válce byla v závodě postavena nová výrobna kyseliny sírové, kyseliny dusičné a ledku amonného s vápencem. Tím vznikl velký chemický kombinát na strojená hnojiva. Sloučením s podnikem na umělé hedvábí vznikl v roce 1958 národní podnik Severočeské chemické závody (SCHZ) Lovosice.
Dnes je podnik Lovochemie, a.s. největším výrobcem hnojiv v České republice a jeho jediným akcionářem je AGROFERT HOLDING, a.s.

Slezan Frýdek-Místek

Textilka Slezan Frýdek-Místek a.s. vznikla v roce 1990 z bývalých Slezských bavlnářských závodů, které vznikly 1946 spojením čtyř znárodněných, velkých textilek, zabavených v roce 1945 frýdecko-místeckým Židům Josefu Munkovi, Filipu Landsbergerovi, Aloisi Lembergerovi, bratrům Neumannům a nežidovskému podnikateli Janu Elzerovi.
V 90. letech 20. století ve velké konkurenci asijského textilu, jsou jednotlivé provozy postupně zastaveny, některé budovy strženy a od konce roku 2008 je společnost v insolvenci.

Kolonie

Území se zahuštěným bydlením, určené pro zaměstnanecké bydlení. Rozvoj kolonií souvisí s rozvojem průmyslu, kdy byly budovány v blízkosti závodů, aby to zaměstnanci neměli daleko do práce.

Ostatní industriál

Nezařazené industriální stavby a ruiny

About