Nelekejte se, nebudu fušovat paní Karin Lednické do řemesla tím, že bych rozšířil její trilogii o čtvrtý díl. Chci vás ale seznámit s ještě jedním „šikmým kostelem“, který se nachází na území Karviné. Jeho osud je bohužel ještě pohnutější než osud známého „šikmého kostela sv. Petra z Alkantary“.
Jediné, co mají společné, je to, že oba stojí na opačných koncích Karviné. Ale pěkně od začátku.

Kostel nese jméno po patronce horníků – svaté Barboře. Ani to jméno jej však nezachránilo před tím, aby se právě horníci nepodepsali na jeho zničení a na zániku celé obce, v níž stál. Dnes už je jen němým svědkem, který zůstal stát po důlní činnosti odehrávající se hluboko pod Karvinou.

První zmínka o kostele v obci Louky pochází ze 17. století, kdy na jeho místě stával dřevěný svatostánek. Obec Louky nad Olší (polsky Łąki nad Olzą) ležela na hranici Těšínského knížectví, později byla součástí habsburské monarchie. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1447.
K obci patřila pole, louky, lesy i rybníky. Od roku 1876 zde fungovala první, polská škola, jelikož většina obyvatel byla polské národnosti. V roce 1921 k ní přibyla druhá, česká škola. Louky měly také obchod, zdravotní středisko, kino, dvě hospody, hasiče, vlakové nádraží i fotbalové hřiště.
Protože se obec nacházela poblíž řeky Olše, která zde tvoří česko-polskou hranici, často trpěla povodněmi. I to byl jeden z hlavních důvodů, proč byl původní dřevěný kostel nahrazen novým, zděným.

Jednolodní stavba podle návrhu opavského architekta Antonína Englische byla zahájena roku 1809 a dokončena roku 1818. Původní krytinu tvořil dřevěný šindel. Věž kostela je zakončena osmibokou cibulí s lucernou a menší cibulí s hrotem.
Výzdobu kostela dotvářela vitrážová okna, vevnitř doplněná sochami a obrazy z 19. století.

Kostel se původně nacházel uprostřed obce, ale vlivem důlní činnosti se Louky začaly vylidňovat a domy postupně mizely. Buď byly strženy, nebo se zřítily samy. Poslední mše se zde konala v prosinci roku 1995 a krátce poté byl kostel odsvěcen.
Kvůli havarijnímu stavu, naklonění, prasklinám ve zdivu a hrozícímu zřícení byla v roce 2013 na žádost vlastníka sejmutá památková ochrana. Od té doby je stavba vydaná napospas povětrnostním vlivům i poklesům půdy.

Když jsem jej kdysi objevil, to místo jsem si hned zamiloval. Je tam zvláštní klid, přestože stojí mezi frekventovanou silnicí Karviná–Těšín a železnicí, po níž denně projíždějí desítky vlaků.
Kdysi byl kostel i přístupný, ale nikdy jsem nenašel odvahu do něj vstoupit. Dnes je pro jistotu jeho vchod zazděn.
Přesto tam budu dál chodit a fotit ho – až do jeho posledního konce.